Jak jsi mohl?
3. 4. 2006
Jak jsi mohl ?
Když jsem byla štěňátko, bavila jsem tě svým zlobením a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým dítětem a i přes mnoho rozkousaných bot a několik "zavražděných" polštářů jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal si se: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec si mi vždy odpustil, povalil si mě na záda a poškrabal na břichu.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než si předpokládal, nebo jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si té noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mne si dal len kornoutek, nebo prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na sklonku dne. Postupně si začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času si věnoval hledaní lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala zlé rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem ji projevit svoji náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli miminka a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času v jiném pokoji nebo v kleci. Och, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na moji srst a tahali se za ni nahoru na svoje vratké nožičky, cpali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk - protože tvůj dotyk byl teď občasný - a kdyby bylo třeba, bránila by jsem jich vlastním životem. Vkrádala jsem se do postelí a naslouchala jejich trápením a tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na přístupové cestě. Bývali časy, že když se tě jiní zeptali, či máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky moji fotku a vyprávěl jsi jim o mne příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.
Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje za mne. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené chovat zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvoje jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, než jsme nepřišli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a řekl: "Vím, že ji najdete dobrý domov." Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když je s "papíry". Musel si vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, tatí ! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci si mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil si se mnou tlesknutím po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl sebrat si můj obojek a vodítko. Pospíchal si , protože jsi měl nějaký termín... a teď mám jeden i já.
Když si odešel, ty dvě milé pani řekli, že si pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádny pokus najít mi nový domov. Potřásli hlavou a řekli "Jak to mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnohými dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo přecházel okolo mého kotce, doufajíc, že si to ty - že si změnil názor - že to celé byl jen zlý sen... anebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mně zajímá, někdo, kdo mě zachrání.
Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti se štěňaty, neuvědomujíc si svůj osud, ustoupila sem do nejvzdálenějšího kouta a čekala.
Zaslechla jsem její kroky, když pro mne přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrabala za uchem a řekla mi, aby jsem se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v průběhu dní. Jak to už mám v povaze, víc sem se starala o ní. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jak jsem rozpoznala každou tvoji náladu. Jemně mi stáhla přední nohu a slza stekla dolu jejím lícem. Oblízla jsem její ruku stejně, jak jsem tebe zvykla utěšovat před mnohými lety. Odborně vsunula jehlu do mojí žily. Ucítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, koukla jsem se do jejich milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná proto, že rozuměla mojí psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Pohladila mě a rychle vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mojí energie jsem se ji snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak jsi mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Když jsem byla štěňátko, bavila jsem tě svým zlobením a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým dítětem a i přes mnoho rozkousaných bot a několik "zavražděných" polštářů jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal si se: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec si mi vždy odpustil, povalil si mě na záda a poškrabal na břichu.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než si předpokládal, nebo jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si té noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mne si dal len kornoutek, nebo prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na sklonku dne. Postupně si začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času si věnoval hledaní lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala zlé rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem ji projevit svoji náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli miminka a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času v jiném pokoji nebo v kleci. Och, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na moji srst a tahali se za ni nahoru na svoje vratké nožičky, cpali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk - protože tvůj dotyk byl teď občasný - a kdyby bylo třeba, bránila by jsem jich vlastním životem. Vkrádala jsem se do postelí a naslouchala jejich trápením a tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na přístupové cestě. Bývali časy, že když se tě jiní zeptali, či máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky moji fotku a vyprávěl jsi jim o mne příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.
Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje za mne. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené chovat zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvoje jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, než jsme nepřišli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a řekl: "Vím, že ji najdete dobrý domov." Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když je s "papíry". Musel si vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, tatí ! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci si mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil si se mnou tlesknutím po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl sebrat si můj obojek a vodítko. Pospíchal si , protože jsi měl nějaký termín... a teď mám jeden i já.
Když si odešel, ty dvě milé pani řekli, že si pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádny pokus najít mi nový domov. Potřásli hlavou a řekli "Jak to mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnohými dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo přecházel okolo mého kotce, doufajíc, že si to ty - že si změnil názor - že to celé byl jen zlý sen... anebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mně zajímá, někdo, kdo mě zachrání.
Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti se štěňaty, neuvědomujíc si svůj osud, ustoupila sem do nejvzdálenějšího kouta a čekala.
Zaslechla jsem její kroky, když pro mne přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrabala za uchem a řekla mi, aby jsem se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v průběhu dní. Jak to už mám v povaze, víc sem se starala o ní. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jak jsem rozpoznala každou tvoji náladu. Jemně mi stáhla přední nohu a slza stekla dolu jejím lícem. Oblízla jsem její ruku stejně, jak jsem tebe zvykla utěšovat před mnohými lety. Odborně vsunula jehlu do mojí žily. Ucítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, koukla jsem se do jejich milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná proto, že rozuměla mojí psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Pohladila mě a rychle vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mojí energie jsem se ji snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak jsi mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak tenhle clanek je uplne skvely a hodi se do teto doby,kdy si kazdy mysli,ze zvire (v tomto pripade pes)je jako hracka a kdyz Te proste omrzi,tak ho das do utulku. Jenze ony to jsou zive bytosti s dusi!!!!! Daleko vetsi a cistejsi nez mame my,lide.Dekuji Ti za ten clanek a jsem rad,ze se jeste par lidi jako Ty po svete pohybuje.Diky,nadherny clanek
bez nadpisu
(Rosta, 30. 10. 2006 8:22)